Čas udávaný státem mě nezajímá!

A je to tu zas. Změna času a prázdné výkřiky odpůrců posouvání ručiček jakýmkoliv směrem. Jako libertariána mě tato debata letos přiměla k myšlence, nakolik jsme závislí na státu a jeho direktivách.

O tom, jakým časem se budeme na našem území řídit, hovoří zákon č. 54/1946. V zásadě proti této právní úpravě nic nemám. Byl by asi pěkný zmatek, kdybychom se řídili každý jiným časem. Na druhou stranu, jsme svobodnými občany s možností volby a není žádným problémem, aby se dvě smluvní strany dohodly, kdy se sejdou, kdy přijde zaměstnaec do práce, kdy mě bude smluvní dodavatel zavážet atp.
Ale je tu jedno "ale". Existuje něco jako Zákoník práce, který mi nakazuje, kdy mám svému zaměstnanci platit příplatek za noční práci, stát určuje kdy je noc a kdy den, který svátek mám slavit a který ne.
Tady moje pojetí, abychom se svobodně dohodli na časových okolnostech, pokulhává. Ale jako libertarián přicházím s řešením. Platíme daně, takže očekáváme, že stát vnese do našich životů jakýsi legislativní řád. Větší polovina dokonce vítá jeho direktivní a represivní složku, já ne.
Proto doporučuji, když už za tuto službu naše úředníky platíme, rozdělit větší část legislativy na tvrdou a měkkou. Do první zmíněné by patřil například celý Trestní zákoník. Ano, jako minarchista uznávám stát jako autoritu, která se má (a musí) postarat o vnitřní a vnější bezpečnost. Takže v souladu s tím souhlasím, že mě stát ochrání před vrahy a dalšími kriminálníky.
Pak jsou tu ale právní předpisy, kterými stát zasahuje do dalších sfér našich svobodných životů, kam (dle mého skromného názoru) nepatří. Dobrým příkladem je Zákoník práce. Lidé v zaměstnaneckém poměru se nepotkávají náhodou. Dohodli se na spolupráci a není důvod, aby jim někdo nařizoval, jak má jejich vztah vypadat. Zákoník práce bych tedy zařadil do měkkého práva. Měkké právo by bylo jakýmsi vodítkem. Právní normou, kterou bychom mohli (ale nemuseli) využívat dobrovolně.
Zaměstnavatel nabídne svému novému podřízenému podmínky, které nejsou v souladu se ZP (dejme tomu, že za vyšší plat umožní zaměstnaci čerpat jen dva týdny dovolené a odmítne platit nemocenskou). Dohoda dvou subjektů, kterou akceptovali oba. Dnešní legislativa tento stav neumožňuje, proto je pracovní smlouva tak často nahrazována tolik kritizovaným Švarc systémem.
Nebo budou obě strany konzervativní a v jejich smlouvě o spolupráci (pracovní smlouvě) se odkáží na ZP. Jakousi nepovinnou šablonu, kterou vytvořil stát formou  právního servisu pro svoje klinenty, občany.
Stejně bychom postupovat například při uzavírání sňatků. Smlouva mezi manželi, kde si obě strany stanoví vzájemná práva a povinnosti. Nebo se opřou o Zákon o rodině. Jsou témata, zakotvená v Občanském zákoníku, jejichž existence v současném pojetí je natolik svazující, že se ptám, zda ještě žijeme ve svobodné společnosti.
Jako zákazník si rád svobodně vyberu, zda dostanu nižší cenu a půlroční záruku, nebo se nechám ochránit Zákonem o ochraně spotřebitele a za cenu vyššího výdaje dostanu dvouletou gaeranci.
Ale zpět k času. Stát může určit, který čas je v dané zemi optimální. Ale neměl by mi tvrdit, že je to ten jediný správný. A pekaři by si na svoje provozovny klidně mohli dát cedulku: "Řídíme se celoročním časem." A bude jen na zákaznících, jak se rozhodnou. Třeba dají přednost pekaři naproti, který se řídí pro ně výhodnějším časovým pásmem. Ale toto rozhodnutí bych nechal raději na trhu.