Rodinný penzion v chalupě z 18. století v podhůří Krkonoš. Zní to lákavě a skvěle, že? Ale není! A já vám řeknu proč.
Od jisté doby jsem se začal vyhýbat všemu, co zavání amatérismem. Lidi z reklamy dali hlavy dohromady a podařilo se jim amatérským pokusům o podnikání dát nálepku něčeho cool a tak vzniklo v reklamštině slovo “domácí”. A lidi se chytli.
Jenže. Když cestuji, nechci bydlet u někoho v ložnici a během usínaní přemýšlet, zda pach, který se šíří pokojem, pochází z něčeho v předsíni, nebo majitelka kuchtí večeři pro manžela, jenž sedí za sádrokartonovou stěnou, tři centimetry od mého ucha.
Ne, chci přijet do hotelu, vzít si kartu od pokoje a jít spát. Nechci nikomu hlásit, kdy přijedu, co budu chtít ke snídani, kdy snídám a už vůbec se nechci kamarádit s majitelčinou kočkou. O to víc mě namíchl e-mail z hotelu, kde jsou doufal, že následující den složím hlavu. Prý kdy přijedu a že ideálně mám dorazit mezi čtvrtou a pátou odpolední, protože pak by to mohl být problém.
Do háje! Na hotelovém vyhledávači se prezentují jako nóbl hotel, světácký název a tisíce hvězdiček a ona to nakonec bude zase nějaká chalupa s paní domácí? Znají vůbec pojem “recepece”?
Jistě že ne. Jsou to drobní podnikatelé, zřejmě slušní a jinak ochotní lidé, kteří se krátkodobým pronájmem chalupy po babičce snaží zlepšit svou finanční situaci. Proč do toho, ale do do háje, tahají mě?
Kdyby místo Best Amartments napsali rovnou, že se jedná o útulný, rodinný penzion s domácí atmosférou, určitě bych si jich v nepřeberném množství jiných ubytovacích zařízení ani nevšiml. To už bych raději strávil pobyt v noclehárně jménem Formule 1 s železným lůžkem a plastovou toaletou. Vážně! Tam totiž můžu přijet, kdy chci, check-in provést ze svého telefonu během čekání na semaforech a nemusím se kamarádit s žádným domácím mazlíčkem.
A takhle to máte se vším. Nedávno si jeden pekař z Horní Dolní stěžoval novinářům, že ho ničí supermarkety, přestože on peče nejlepší pečivo na světě. Nu, dobrá. Správný chlap a navíc mě zasytí. Do Horní Dolní to mám 30 km a sobotní poledne si o malou projížďku a pozdní snídani doslova říkalo.
Jenže smůla. Pán, co peče nejlepší pečivo na světe, nemá v úmyslu svůj poklad prodávat po jedenácté hodině dopolední a v neděli už vůbec. Zajel jsem do teska, pochutnal si na rozpečené housce a začal přemýšlet nad nebohým pekařem, který díky hypermarketům neuživí své děti. Ještě jednou jsem si takhle v tesku zapřemýšlel, když jsem dostal kolem půlnoci hlad a nakonec, když mi jeden z těch zlých supermarketů přivezl nákup až domů.
Pak jsem nad nebohým pekařem přemýšlet přestal. Šel jsem si dát rozpečenou housku, co mi právě přivezli.
