Jsem staromilec. Takže když se ocitnu v centru města, očekávám tucet hospod, které mi napoví, ve které zemi se nacházím. Občas mám i v Praze pocit, že narazit na Českou hospodu, je zázrak.
Ve srovnání s Varšavou to však v Česku není tak zlé.
Taxikář nás vyhodil na ulici Francúská. Polsky neumím, ale z jeho gest a slovních spojení, která ve mně evokovala dojem češtiny s ruským přízvukem, jsem pochopil, že je to ulice kousek od centra, která je “od początku do końca, po obu stronach pokryte barów”. A byla. Byl tu taky ale jeden háček. Měli jsme chuť na točené polské pivo a po pár kouscích by možná nevadila ani zapiekanka nebo pirožky.
Šli jsme dlouho. Střídaly se restaurace italské, libanonské, indické, arabské a zase italské. Nepřijeli jsme do Varšavy ochutnávat pizzu. Jen si představte, že byste procházeli benátským Rialtem a všude by na vás útočilo vepřo, knedlo se šesti! A hned vedle akce: dva knedlíky zdarma a při objednání dvou porcí - české pivo jako bonus.
Než jsme došli na konec ulice, přehoupla se ručička přes desítku a čilá obsluha začala balit venkovní zahrádky. A protože Poláci, stejně jako většina Evropanů, žijí v socialismu, někdo moudrý zakázal majitelům hospod tahat si do svých prostor smradlavé kuřáky.
Přesunuli jsme se do centra. Tady byli byrokrati k rastauratérům shovívavější a nenutí zavírat zahrádky ihned po setmění. Sláva, našli jsme putyku pár kroků od centra, kde točí polské pivo! Že za něj dáme dvojnásobek, jsme po té túře už neřešili. O chvíli později navíc přišel hlad. Nechám si donést lístek a už si představuji pirohy s polským pivem.
Smůla. Když sedíte v centru Varšavy, ve Starém městě a popíjíte jejich pivo, máte jedinou možnost. Dát si nachos s čedarem a jalapeňos. Nebo pizzu.
