Tati, jak fungují eurodotace?

“Tati, dívej, tohle nám dala paní učitelka ve škole.” Dětská ruka svírala křídový papír s hvězdami. Otec si vzpomněl na své dětství. I jeho doprovázala pěticípá hvězda. Na pamfletu, který chlapec držel, bylo hvězd více a rudou barvu  nahradila žlutá. V modrém poli, samozřejmě. “Evropská unie je skvělá. To je naše budoucnost,” zářil klučina, pln nadšení. “Opravdu?” “Ano, posílají nám peníze!” odpověděl skoro bojovně synek. “Pojď za mnou, něco Ti vysvětlím.”

“Představ si, že vyděláš sto korun.”

“Ale to je žalostně málo, tati.”

“Ano, to je, ale představ si to. Devadesát pět korun utratíš za to, co musíš a zbylých pět pošleš do Bruselu.”

Chlapec přikývl.

“A dejme tomu, že sis chtěl za těch pět korun koupit nové křeslo, protože staré se ti rozpadlo a nemáš na čem sedět.”

“Ale křeslo přeci nestojí pět korun!” opáčil syn.

Otec se zamračil.

“Takže sis chtěl koupit křeslo za pět korun. Ale už na něj nemáš. Těch pět korun má Brusel, přidá k nim  dalších  pět, které sebral tvému bohatšímu sousedovi.”

“Tak jestli to sousedovi nevadí…”

“Vadí, ale to nechme stranou. Takže ti Brusel pošle zpátky deset korun.”

“Vidíš, tati, já ti říkal, že je Unie boží.”

“Nech mě domluvit, chlapče. Z těch deseti korun se cestou dvě koruny ztratí.”

“Ale pořád si můžu koupit lepší křeslo, mám přece o tři koruny víc!”

“Nemůžeš!”

“Proč nemůžu? Potřebuju přece křeslo a dostal jsem osm korun.”

“Ano, ale Brusel ti ty peníze poslal, aby sis koupil nový stůl. Ty stůl nepotřebuješ, navíc stůl běžně stojí jen tři koruny.”

“Tati, to je jednoduché, koupím stůl, prodám ho, koupím si křeslo a ještě něco zbude. Unie je boží!”

“To nemůžeš. Dostal jsi peníze na stůl, nemůžeš ho prodat. Navíc ti Unie  nařídí, aby sis koupil stůl za osm korun.”

“Tati, to je nesmysl, tak hloupý nikdo není. Stůl přeci stojí tři koruny.”

“Normální ano, ale ty si musíš koupit stůl za osm.”

“Ale to si pak nemůžu koupit to křeslo!”

“Nemůžeš. Nemáš na čem sedět, nemáš pět korun a navíc máš doma předražený stůl, který nepotřebuješ. To je Unie.”

“Takže Unie není vůbec boží, je to pěknej binec!”

Chlapec zklamaně vyhodil reklamní letáček a otce zaplavila hrdost ze svého syna syna, který právě  pochopil, že ne každá pohádka má šťastný konec.