O starci, co zabíjel psy (povídka)

Venku sněžilo. Hnusná vlezlá zima. Datum v kalendáři hovořilo o dubnu a do velikonočního pondělí zbývala jen jedna hodina. Patrikovi se ven nechtělo. Nechtěl ven do toho nečasu, nechtěl domů, ale především nechtěl opouštět přítomnost své oblíbené barmanky. Seděl proti ní a pozoroval padající pěnu na svém malém pivu. Neměl náladu mluvit. Koutkem oka sledoval, jak jeho femme fatale plní nevelký chladící box.

"Dáš si panáčka?" prolomila mlčení.
"Ne, dík."
"Na mě," usmála se a její černé oči se zaleskly. Než stačil jakkoli zareagovat stála před ním sklenička s vodkou. 
"Dík, jsi zlatá."
Chtěl ji. Moc ji chtěl. Opět. Zase. Snad by ji i mohl mít, ale neudělal pro to nic. Nevěděl, jak začít, jak navázat na to, co se nedávnou souhrou náhod stalo. Ani dnes neměl náladu. Chtěl být jen s ní, užívat si její přítomnosti a pít pivo. Mohl trávit večer jinak. S kolegy v baru někde v centru, ale on nechtěl. V celém ošuntělém bárku na předměstí byli sami. Hudba hrála potichu a nedokázala přehlušit ani temné hučení ledniček. Patrik dopil. Dlouze se na ni podíval a očekával totéž. Ale pohledu z očí do očí se nedočkal. 
"Tobě to pivo dnes nejede?"
"Aličko," oslovil černovlásku za barem.
Opět se usmála, jak to uměla jen ona. 
"Bude ti vadit má přítomnost?"
"Copak mně někdy vadila?"
"Myslím až do rána. Nechce se mi domů," pronesl sklesle.
"Jsem tu do sedmi. Dáme pak snídani?"
Alice nemohla tušit, jakou radost tím Patrikovi udělala. 
Otevřely se dveře. Do malého prostoru vstoupil chlad a melodické zašumění větru. Komorní atmosféru narušil neočekávaný návštěvník. Prošedivělý muž s velkým nosem v modré větrovce přelétl podnik pohledem.
"Dobrej," zahlaholil a sunul se k jedinému hracímu automatu v místnosti. 
Patrik ho od první chvíle nenáviděl. Chtěl mít Alici dnes v noci jen sám pro sebe. Chlápek si objednal pivo a zahleděl se do blikací bedýnky. 
Bar zalila stísněná atmosféra. Cítili to všichni.
"Umíš se prát, Patriku?" zvedla barmanka hlavu od papírů, jimž se začala před chvílí věnovat. 
"Jo."
Každého by jakákoliv jiná odpověď překvapila. Dva metry, přes sto kilo a hladce vyholená hlava. To byl Patrik. Bohém, spisovatel, volnomyšlenkář, kterého okolnosti donutily živit se obchodem. Prodal by i vlastní matku, kdyby měla nějakou cenu. Ale i když ho práce obchodníka bavila, zdaleka jej nenaplňovala. Chtěl psát, cestovat a užívat si. Místo toho sedával v kanclu, připravovalsmlouvy, vyjednával s klienty a kouřil dvě krabičky cigaret denně.
"Koho mám zbít?" zeptal se s přirozenou bezelstností. 
"Uvidíme," opět se usmála a vycenila zuby.
"Já se bil celej život," ozval se od automatu trochu překvapivě chlápek. Musel mít na svůj věk výborný sluch. 
"Jo a koho jste bil?" zeptala se pobaveně dívka za barem.
Patrik se otočil směrek ke starci.
"Já biju spíš zvířata. Psy," odpověděl potichu chlap.
Patrikova zlost a negativní emoce vůči tomu muži gradovala. 
"V sebeobraně. Zabíjel jsem psy. Byla jiná doba," pokračoval.
Patrikovy myšlenky už se ubíraly jiným směrem. Chtěl psát. Musel se z té situace vypsat. 
"Zlato, dej mi prosím tě tužku a papír," zahlásil plešoun na barmanku. 
"Nechceš k té tužce palačinku?" 
"To je na mě?"
"A na koho jiného? Na toho dědka?" culila se Alice. Její havranní vlasy jí sklouzly do obličeje. Moc dobře věděla, že ji Patrik hltá pohledem, proto si dala na gestu, kdy je vrátila zpět na patřičné místo, zvlášť záležet. Nebylo jí ani třicet a byla krásná. A věděla to. 
"Aličko, ty mít na hlavě televizi, tak jsi dokonalá." Na tváři mladého muže se konečně vytvaroval úsměv. Vzal si nabízenou palačinku a dal se do psaní.
Zapisoval každé slovo toho nesympatického chlápka. Měl jasný záměr.
"Co píšeš?" nakoukla do jeho poznámek.
Psal si poznámky. Měl tvůrčí náladu. Chtěl mít toho staříka ve své novele.
"Zabiju ho, dědka," zašeptal černovlásce do ucha.
"Co?" neskrývala vzrušení.
"Napíšu o něm povídku, novelu. Použiju ho do svého textu a na konci dědek chcípne."
"Ty seš magor."
"Já vím, proto mě tak moc chceš."
"Si o sobě nějak myslíš, bobánku. Dáš si ještě jedno?"
Patrik přitakal a poslouchal, co dalšího ze starce vypadne. Vyhrnul si rukávy.
"Já jsem dělal hrobníka," prolomil ticho host v modré větrovce, kterou si za celou dobu nesundal.
"Hrobníka?" zajímal se Patrik v očekávání dalšího námětu pro svou povídku.
"Vlastně jsem dělal pohřebáka, mladej pane. Myl jsem je, holil a převlíkal do svátečního, aby si mohli užit poslední cestu."
Patrik nestíhal psát. Neměl cvik v psaní rukou.
Konečně se jeho a její pohled střetly. 
"Taky jsem je hledal. Pod vodou, u břehu," mluvil ten prapodivný muž a jal se pít další pivo, aniž odhlédl od točících se válců na sterém přístroji, přičemž nepřestal mechanicky mačkat hranaté tlačítko.
"Koho?" vytřeštila oči dívka.
"Přece je."
"Tak koho?" zajímal se Patrik.
"Mrtvoly. Mrtvoly přece. Utopecne, mladej pane. Tahal jsem je ven a oblíkal na jejich poslední cestu."
Dědek se zvedl a zavrávoral. Bylo zřejmé, že dva kousky, které vypil na baru, nebyly jeho prvním pitím toho večera. Zmizel za dveřmi toalet.
"Uškrtím ho strunou," teatrálně vzal do ruky kabel, který se líně válel na baru vedle jeho telefonu. 
"Ať už táhne do píči, ty vole." 
Zvolání mladé barmanky muselo být slyšet až na toaletě.
"Mám ho zabít?"
"Patriku, dělej co chceš, ale ať už vypadne!
"Uškrtíme ho strunou?" 
Patrik spíš nahlas přemýšlel, jak skončí jeho plánovaná povídka. A rád používal silná slova. To se Alici líbilo.
Dědek se vypotácel ze záchodu.
Patrikovu mysl opouštěly myšlenky na Alici. Zajímal ho podroušený hráč v modré větrovce. 
"Slečno, vy vypadáte jako Židovka," utrousil cestou kolem baru.
Patrik si jeho slova opět zapsal. 
"Proč jste zabíjel psy?" probodla ho pohledem Alice.
"Na sádlo. Z vlčáka máte tak dva litry sádla. Víte jak zabijete psa?"
Nečekal na odpověď a pokračoval. Patrik nezvedl oči od svých poznámek a psal. Začal na papíře spřádat plány, jak se postava ukecaného dědka ve své povídce zbaví:
- chytnu mu ruce, Alice ho začne škrtit
- až se přestane cukat, utáhnu mu smyčku
- jeho mrtvolu ukryjeme ve sklepě
Psal si poznámky v ich-formě. Na Patrikově papíře se hromadily informace o psím sádle, práci s mrtvolami i popis toho ožraly.
"Psa zabijete tak, že mu zlomíte páteř. Musíte ho dostat do vody, tam je člověk nepřemožitelnej."
"Už stačí!" vložila se do monologu Alice.
Patrik nebyl rád. Očekával přísun dalších opileckých řečí, které mohl zúročit během svého psaní.
Dědek si zapálil cigáro a nadechl se k dalšímu vyprávění.
"Žárlivost je na hovno."
"Co to zas melete?" odmítala poslouchat jeho další řeči.
"Kdyby chlapi nebyli blbí a nežárlili, tak stačí na celou vesnici jedna buchta. Víš, kamaráde," sáhl Patrikovi na rameno. Ten se štítivě odtáhl. Dědek upil piva.
"Víš, kamaráde, je lepší se dělit o jednu mladou s druhým, než mít starou sám pro sebe."
"Hm."
"Hele, o tu princeznu za barem bychom se mohli podělit." vrhl stařec svůj opilecký pohled na Alici. 
To Patrik nevydržel. Drapl starého úchyla za límec a jeho hlavou otevřel dveře. Silueta vyschlého staříka zmizela ve tmě. Než se Patrik vrátil na své místo, slyšel, jak stařec dopadl do sněhu.
U Alice teď stoupl. Mohl ji mít a věděl to. Zamknul dveře a beze slova ji odtáhl do skladu. 
Druhý den se Patrik probudil kolem poledne. Bolela ho hlava. Šíleně ho bolela hlava. Bušení na dveře.
"Policie, otevřete!"
Než se stačil vzpamatovat, ležel na zemi v poutech. Na jeho gauči leželo bezvládné tělo starého muže. Jeho krk obepínala struna, hrudník a břicho proříznuté. Na stole ležela dvoulitrová láhev sádla...
Jindřich Husička