Baskické pobřeží po stopách poutníků II (cestopis)

Přestože slunce pálí a teploty dosahují tropických hodnot, rozhodnu se i dnes pro pěší túru. Pro dnešek jsem si vybral čtyřicetikilometrovou procházku z ospalého městečka Zumarraga, které je mi základnou, na nejbližší pláž do přístavu Zumaia.

Tuto cestu plánuji už delší dobu, protože se jeví jako pohodový výlet. Zvlášť proto, že část trasy kopíruje trať někdejší úzkokolejky, míjí jezuitský chrám v Loyole, ale hlavně - začíná ve výšce necelých 400 metrů a končí u moře. Bohužel se dovídám, že poslední spoj, který by mě večer dostal zpět, odjíždí v osm hodin večer a to vzhledem k faktu, že jsem vstal v poledne, znamená, že bych musel spěchat, omezit focení a možná se i vzdát vítězné kávičky v cíli. Rychle měním plán. Nakonec se přikloním k další etapě seriálu Costa Vasca, tedy procházce podél celého baskického pobřeží v několika etapách.

Před dvěma dny jsem z hraničního městečka Irunu dorazil do letoviska San Sebastian, takže další etapa pokračuje do přístavu nesoucího název Orio. Bohužel zjišťuji, že Baskicko nemá komplexní vyhledávač spojení veřejné dopravy, takže musím hledat spoj po spoji na stránkách jednotlivých společnosti, z čehož mi vyjde, že ideální bude projít trasu v opačném směru, tedy vyjít z Orio a etapu opět zakončit na nádraží v San Sebastianu. Sedám na vlak - místní lokálku zvanou Cercanias, která je pověstná přesnými časy příjezdu - a vychutnávám jízdu krajinou v klimatizovaném vagóně. Podle svých poznámek mám vystoupit na předměstí San Sebastianu a pokračovat úzkokolejkou společnosti Euskotren až do Orio. Bohužel zjišťují, že zastávky jsou od sebe několik kilometrů daleko. Ujímá se mě jedna z místních dam a navede mě na správný autobus, kde mi až překvapivě ochotny řidič nabídne, že mě ve správné stanici upozorní, kdy vystoupit. A skutečně. Během krátké cesty se snaží konverzovat a na nádraží ve čtvrti Amara mi ukazuje, kam se vydat.

Když konečně vystoupím z vlaku v cílové destinaci, chvíli bloudím. Nakonec narazím nedaleko pláže na městskou policistku, která právě kontroluje parkovací lístky. Když se jí svěřím se svým záměrem - dojít pěšmo do San Sebastianu - všeho nechává a vede mě na úpatí kopce, kde začíná turistická cesta. Podle jejího vyprávění a zápalu pro věc usuzuji, že jsem narazil na kovanou turistku. Chvíli pokračuji podél silnice, až dojdu na rozcestí, kde potkávám místního turistu. Dáme se do řeči a za chvíli už vražedným tempem společně stoupáme na nejvyšší vrcholek v okolí. Kolega má evidentně lepší formu, takže zatímco mi na vrcholu v klidu oznamuje, že si jde zaběhat na pláž, já se klátím ve stínu kříže na 362 metrů vysokém kopci a snažím se pobrat dech. Během pár minut jsem zdolal převýšení, které odpovídá cestě od pláže v Zumaia do Zumarragy, ale ta se rozprostírá na čtyřiceti kilometrech! Dobrá zpráva je, že jsem na nejvyšším bodě své dnešní trasy a teď už budu jen klesat.

Vychutnávám si pohledy na baskické hory na jedné straně a jako obvyvkle během cesty po pobřeží, oceán na straně druhé. Kdo tento terén "projektoval", musel být génius, nebo samotný Bůh. Skoro po celé délce baskického pobřeží se od mořské hladiny vzdouvá kopec, jakýsi vál, občas lemovaný útesy, z něhož vidíte jak do vnitrozemí, tak na oceán. Je to úžasné. Procházím mezi pastvinami, proklínám teplotu přesahující na slunci čtyřicet stupňů a šourám se podél silničky, která by mě měla zavést až do Sebastianu. Po dvou hodinách svižné chůze konečně vidím cíl na dohled. Monte Igeldo. Tento zábavní park na útesu vysoko nad mořskou hladinou je pro mě znamením, že jsem skoro v cíli cesty. Seběhnu dolů do města a ztrácím se v prvním baru. Už mě čeká jen projít kolem věhlasné pláže La Concha a pak na nádraží. Město žije jako nikdy jindy. Následující den totiž začíná největší fiesta ve městě - La Semana Grande. Ale o tom příště.

O autorovi

 Ještě před rokem byl líný dojít si ze svého taxíku pro krabičku cigaret, kterých denně vykouřil přes padesát. Do Baskicka přiletěl se značnou nadváhou a cílem změnit svůj život. Ačkoli se cigaret nevzdal úplně a příležitostně si zapálí, snaží se s tímto nešvarem skončit zcela. Přestal jíst maso, zbavil se takřka dvaceti kilogramů nadváhy, připravuje se na marathon a kromě běhání po pobřeží a zdolávání místních kopců dokončuje knihu o svém předešlém životě, kde poodhalí část tajemství, kterým je zahalena taxikářská profese. Zároveň svoud sérii osobitých cestopisů, které připravuje, chce dodat lidem sílu ke změně, protože sám ví, že to jde. A možná snáze, než byste čekali.