My hosty nepotřebujeme, nás platí stát!

Představte si běžnou  firmu, nebo živnostníka. Třeba provozovatele rodinného penziónu. A teď se vžijte do situace, že náš podnikatel od státu dostává plat pro sebe, své zaměstnance, nemusí hradit elektřinu ani teplo a případnou rekonstrukci zaplatí také stát. Jedinou jeho povinností je odevzdat veškeré peníze, které u něj hosté utratí. Otázka zní: Bude se majitel penziónu snažit získávat nové klienty? 

Odpověď je nasnadě. A jak jsem zjistil, podobně zřejmě fungují některé nekomerční služby tady v Baskicku a možná v celé Evropě. Ale k věci.

Nedávno zatoužila má pětiletá sestra po návštěvě Ekainskych jeskyní nedaleko baskického městečka Zestoa. Ani jsem o existenci tohoto paleontologického unikátu (zastíněného nedalekou a věhlasnější jeskyni Altamira) nevěděl. Navigace byla naštěstí chytřejší, takže jsme vyrazili. Průjezd historickým městem a pak úzkou lesní cestou. Nikde žádný ukazatel ani poutač. Trochu jsem znervózněl a když mě jindy neomylná navigace navedla do slepé ulice vedoucí někam vzhůru, začal jsem o správnosti trasy pochybovat. Po pár kilometrech skutečně zastavujeme na nově vybudovaném parkovišti a zamíříme do nenápadné budovy ve svahu zdobené logy provincie Gipuzkoa, místní radnice a pochopitelně nechybí ani žluté hvězdy na modrém poli.

Interiér září novotou a za toalety by se nemusela stydět ani restaurace pětihvězdičkového hotelu. Bez nadsázky. Vystoupáme po železných schodech do patra, kde se na nás usmívají dvě pracovnice. Po stěnách nasvícené informační tabule, kde se dovídáme o historii jeskyně a také, že byl komplex zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Ale jedna věc tu přece jen chybí. Návštěvníci!

Zjišťujeme, že prohlídka začíná za půl hodiny a stojí šest euro. Cena je přijatelná, sestra platit nemusí a ještě máme čas na krátkou obhlídku okolí. Skvěle načasováno, říkám si. Chyba lávky. Pokud se chceme prohlídky zúčastnit, musíme si zakoupit vstupenku v turistickém centru dole ve městě. Mám po náladě. Pro jistotu, než se vrátím za volant, abych dojel pro lístky a nezklamal natěšenou sestru, se po zkušenostech z Altamiry ptám: "Nejedná se o repliku, že ne?"

Sympatické pracovnice se na sebe podívají, trpký úsměv: "Ano, jedná. Skutečná jeskyně je o pár set metrů dál a je veřejnosti nepřístupná."

Vysvětlím sestřičce, že dnes se do jeskyně nejde, slíbím jí zmrzlinu a vyrážíme na pláž.

Možná bych v sobě (i když s obrovským sebezapřením) našel určité pochopení pro dotační systém podobných míst, která je třeba chránit a s velkou opatrností zpřístupnit veřejnosti, ale tímto způsobem? Replika přeci nemusí být ukryta v lese a troufám si tvrdit, že v případě dostupnějšího umístění (či lepšího značení), by mohla být i částečně soběstačná. Ale komu by to vlastně prospělo? Možná "jen" obyčejným lidem, kteří platí daně. Takže vlastně "nikomu důležitému."

Jindřich Husička

-inosh-

Další články, úryvky z připravované knihy a novinky ZDE.